Být světlem

"Doktore Papaderosi, co je smyslem života?" "Odpovím na vaši otázku," řekl. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl koženou peněženku, zalovil v ní a vyndal malé kulaté zrcátko, velikosti asi čtvrtdolaru. A pověděl toto: "Když jsem byl malý chlapec - za války, byli jsme velmi chudí a žili jsme vodlehlé vesnici. Jednoho dne jsem našel na silnici střepy rozbitého zrcátka. Havaroval tam německý motocykl. Snažil jsem se posbírat všechny kousky, ale nešlo to, a takjsem si nechal jen ten největší střep. Tento. A o kámen jsem ho obrousil dokulata. Začal jsem si s ním hrát a fascinovalo mě, že můžu odrážet světlo do tmavých míst, kam se slunce nikdy nedostane. Hrál jsem takovou hru: dostat světlo do těch nejnepřístupnějších míst, která najdu. Když jsem dospěl, pochopil jsem, že to není jen dětská hra, ale metafora, jak bych mohl naložit se svým životem. Pochopil jsem, že já nejsem to světlo ani jeho zdroj, ale světlo - pravda, porozumění a poznání - tu je a na mnoha tmavých místech zasvítí jedině, když je tam odrazím. Já jsem úlomek zrcadla, jehož tvar a provedení neznám. Nicméně s tím, co mám, mohu odrážet světlo na tmavá místa do tohoto světa - na tmavá místa v lidských srdcích - a něco v některých lidech změnit. Snad by to jiní mohli vidět a dělat podobně. O tohle mi jde." 

autor neznámý