M. Sudora - myšlenky

https://homilie.webnode.cz/rok-a/a2020/

• Mk 13,33-37

        Každý nový začátek přináší určitou míru jak nejistoty, tak i naděje. Adventem vstupujeme do nového církevního roku. I přes všechny nejistoty a oče-kávání máme být lidmi optimistickými a plnými naděje, která je základní ctností adventu. Díky ní můžeme s důvěrou a odvahou hledět do budoucnosti... První čtení se zaměřuje zvláště na to, co jsme od Boha již obdrželi, abychom na tomto základě mohli očekávat jeho příchod... Z listu Korinťanům vyplývá, že je nutné osvojit si dvojí postoj: díkůvzdání a naději... Evangelium začíná i končí stejným pozváním: “Bděte!” (v. 33.37). Na otázku “proč” vlastně bdít? dostáváme odpověď: “Bděte, protože neznáte přesný čas.” (v. 33). - Druhá část podobenství odpovídá na otázku: „jak“ máme prožívat svou bdělost?... - Podobenství o člověku, který odchází na daleké cesty, uvádí, že tento muž nechává svůj „dům“ v rukou služebníků (v. 34). Tedy každý věřící je na základě křestního povolání, které od Krista přijal, zodpovědný i za rozkvět domu jako celku... - Naděje musí pravdivě a věrohodně zářit také v přítomnosti. Proto se spojuje s bdělostí a s připraveností jednat. V „domě“ církve obdrželi všichni nějakou službu; všichni tedy musí být služebníky. Služebník není vlastníkem svého života, ale život patří Bohu. V domě tohoto Pána nepatří nikdo sám sobě, nýbrž jemu; a pak skrze něj i ostatním lidem... Ježíš v nás svou výzvou vyvolává napětí očekávání. Nikoli strach, ale napětí. Napětí, které má být jedním z hnacích mechanismů naší víry, abychom nespouštěli oči z našeho Pána. Podobně jako řemen v motoru musí být správně napnutý, aby motor dobře pracoval, i naše víra potřebuje správné napětí, které bude neustále upírat náš zrak na Krista. Ježíš nechce, abychom se báli, ale abychom ho neustále následovali... --- Pane Ježíši, tys nám svěřil svůj dům - církev, i všechny naše bratry a sestry, abychom o sebe v očekávání tvého návratu vzájemně pečovali. Nedovol, aby naše ruce klesly strachem nebo únavou. Nazýváš nás služebníky: dej, ať v bližních poznáme tebe, který ses stal služebníkem nás všech... Ty nám nejen dnes, ale neustále říkáš: „Bděte!“. Učiň, abychom (stejně pozorně jako ti, kdo tráví noc ve volné přírodě a bedlivě sledují všechny noční zvuky, v nichž se snaží rozpoznat všechno důležité); i my pozorně naslouchali tvým slovům a podle nich i konali, aby se jednou naplnila naše naděje ve věčné blaženosti s tebou...

• Mt 25,31-45

• Dnes na slavnost Ježíše Krista Krále čteme úryvek, který nám ze všech čtyř evangelistů zaznamenal pouze svatý Matouš... 
  Všichni, kteří stojí shromážděni před Synem člověka, na rozhodující kri-térium, podle něhož je Král soudí a rozděluje napravo a nalevo, odpovídají stej-ně: „Pane, kdy jsme tě viděli...?“ - Všichni tedy svorně tvrdí, že Pána neviděli. A přece, ty po své pravici Král chválí za to, že mu dali najíst, napít, obléci se..., zatímco ty po své levici kárá za to, že mu neposloužili. V čem je tedy rozdíl? - „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,29). - Ti, kdo stojí vpravo, sice Pána neviděli, ale uvěřili, že právě hladoví, žízniví, pocestní, nazí, nemocní či věznění jsou těmi „směnárníky“, u nichž lze zúročit hřivny Boží lásky tak, že spo-lu s pěti přijatými hřivnami budou moci Pánu s radostí odevzdat dalších pět (vzpomeňme si na evangelium minulé neděle: Mt 25,14-30). - Ti vlevo rovněž Pána neviděli. A ani ho nemohli vidět, poněvadž si ho představovali jako „tvrdého člověka, jenž sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal“ (srov. Mt 25,24). Jejich oči celou dobu se strachem číhaly na takovéhoto (v uvozovkách) „týpka“, a proto úplně přehlédly všechny hladové, žíznivé, pocestné, nahé, nemocné, vězněné..., v nichž on sám marně čekal na alespoň jednu „hřivnu“ obyčejné lidské pozornosti či něhy... --- Ti, kteří stojí napravo, sice Pána neviděli, ale tím, že neustále hleděli na ty „potřebné lásky“, vycvičili si zrak, takže jsou teď schopni hledět na jeho slávu. - Naopak, ti, kteří stojí nalevo, také Pána sice neviděli, ale tím, že neustále vyhlíželi jen nějakého „přísného kontrolora“, jejich zrak otupěl, takže nespatřili ostatní lidi kolem. Proto nyní nemohou vidět ani jeho velebnost a těšit se z ní...
  Žijme tedy v tomto pozemském putování moudře, a to především na zá-kladě vzájemného darování se; protože na věčnosti v přítomnosti věčného Krále nebude záležet na tom, kolik jsme toho vlastnili, nebo třeba jak dlouhého věku se dožili... Co bude rozhodující, je dnešní konstatování: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších, pro mne jste udDnes na slavnost Ježíše Krista Krále čteme úryvek, který nám ze všech čtyř evangelistů zaznamenal pouze svatý Matouš... Dnes na slavnost Ježíše Krista Krále čteme úryvek, který nám ze všech čtyř evangelistů zaznamenal pouze svatý Matouš... 
  Všichni, kteří stojí shromážděni před Synem člověka, na rozhodující kri-térium, podle něhož je Král soudí a rozděluje napravo a nalevo, odpovídají stej-ně: „Pane, kdy jsme tě viděli...?“ - Všichni tedy svorně tvrdí, že Pána neviděli. A přece, ty po své pravici Král chválí za to, že mu dali najíst, napít, obléci se..., zatímco ty po své levici kárá za to, že mu neposloužili. V čem je tedy rozdíl? - „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,29). - Ti, kdo stojí vpravo, sice Pána neviděli, ale uvěřili, že právě hladoví, žízniví, pocestní, nazí, nemocní či věznění jsou těmi „směnárníky“, u nichž lze zúročit hřivny Boží lásky tak, že spo-lu s pěti přijatými hřivnami budou moci Pánu s radostí odevzdat dalších pět (vzpomeňme si na evangelium minulé neděle: Mt 25,14-30). - Ti vlevo rovněž Pána neviděli. A ani ho nemohli vidět, poněvadž si ho představovali jako „tvrdého člověka, jenž sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal“ (srov. Mt 25,24). Jejich oči celou dobu se strachem číhaly na takovéhoto (v uvozovkách) „týpka“, a proto úplně přehlédly všechny hladové, žíznivé, pocestné, nahé, nemocné, vězněné..., v nichž on sám marně čekal na alespoň jednu „hřivnu“ obyčejné lidské pozornosti či něhy... --- Ti, kteří stojí napravo, sice Pána neviděli, ale tím, že neustále hleděli na ty „potřebné lásky“, vycvičili si zrak, takže jsou teď schopni hledět na jeho slávu. - Naopak, ti, kteří stojí nalevo, také Pána sice neviděli, ale tím, že neustále vyhlíželi jen nějakého „přísného kontrolora“, jejich zrak otupěl, takže nespatřili ostatní lidi kolem. Proto nyní nemohou vidět ani jeho velebnost a těšit se z ní...
  Žijme tedy v tomto pozemském putování moudře, a to především na zá-kladě vzájemného darování se; protože na věčnosti v přítomnosti věčného Krále nebude záležet na tom, kolik jsme toho vlastnili, nebo třeba jak dlouhého věku se dožili... Co bude rozhodující, je dnešní konstatování: „Cokoliv jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších, pro mne jste udělali.“ 

• 29.6.2018, Petr a Pavel: Dnešní liturgie nám předkládá trojici slov, která docela dobře charakterizují apoštoly Petra a Pavla: vyznání, pronásledování a modlitba. Vyznání je Petrovým vyznáním z evangelia, když Pánova otázka postupuje od obecného ke konkrétnímu. Ježíš se totiž nejprve táže: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" (Mt 16,13) Petr: nakonec odpovídá: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." (v. 16) Toto osobní vyznání rozpoznává v Ježíši očekávaného Mesiáše, živého Boha a Pána, za kterého nakonec položí i svůj život... Druhým slovem je pronásledování. Nejen Petr a Pavel prolili krev pro Krista, ale celá prvopočáteční komunita byla pronásledována, jak nám to připomíná kniha Skutků apoštolských (srov. 12,1)... Třetím slovem je modlitba. Život apoštola, který prýští z osobního vyznání a ústí do oběti; plyne každý den v modlitbě. Modlitba je nezbytnou „vodou“, jež napájí naději a dává růst důvěře... - "Tak byl Petr hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu." (Sk 12,5) Neboť DS nevane, pokud o něj neprosíme; a bez modlitby se neotevřou ani vnitřní vězení, která nás drží v okovech hříchů... Dnes nám On sám hledí do očí a ptá se: "Kým jsem já pro tebe?" Jako by chtěl říci: "Jsem ještě já Pánem tvého života, směřováním tvého srdce, důvodem tvé naděje" - Spolu se svatým Petrem a Pavlem také my dnes obnovujeme svou volbu žít jako učedníci a apoštoly; opět přecházíme od Ježíšovy první otázky k druhé, abychom byli "jeho" nejen slovy, nýbrž také skutky a životem... 

• Mk 5,21-43: Příběhy dvou nemocných v dnešním evangeliu nás učí něco podstatného o víře. Prvním je žena, která ztratila veškerou naději, že by jí soudobá medicína mohla pomoci. Navíc, i kdyby se objevil nějaký nový a účinný lék, už by na něj neměla peníze. Všechen majetek totiž až do této chvíle vydala na bezvýslednou léčbu... - Druhým je otec mladé dívenky, o kterou se bojí, aby nezemřela. Přes veškerou jeho snahu si však smrt jeho dceru nakonec vzala... Podobně jako malomocní, i žena z evangelia, musela bydlet odděleně a nesměla se nikoho dotknout. Pro ni tato oddělenost platila již dvanáct let. Bylo to nepředstavitelné vězení. Její jedinou nadějí byl Kristus. Už byla velmi zoufalá, a tak nedbala na to, že svou přítomností v tlačícím se davu činí nečistými všechny, kterých se dotýká... Nesměla nahlas poprosit o uzdravení, protože by to jistě vzbudilo velké pobouření. Zbývalo jen jediné: víra, že Kristova moc je tak veliká, že i když se dotkne byť jen jeho roucha, pomůže jí to. A měla pravdu. Desítky, ba stovky lidí v tlačícím se davu dotýkaly se Ježíše; ale pouze dotek této ženy Kristus zaregistroval. Protože měla víru. Měla víru, a proto se dotkla a byla uzdravena... Nešťastný otec, představený synagogy, vidí ve své zoufalé situaci jediné řešení, padnout Ježíšovi k nohám s prosbou o pomoc. Jairos byl zcela oprávněně na zhroucení. Poslové mu právě donesli zprávu, že jeho dcerka zemřela. Už bylo zbytečné o cokoli se snažit. Asi by to otec vzdal, to je jasné; protože kde je smrt, tam není pomoci... Ale Kristus ho povzbuzuje: „Neboj se, jen věř!“ Ježíš, Bůh, je jediným lékem na všechny nemoci i současného lidstva. On říká i nám: Neboj se, jen věř. - Necítíme i my ve svém životě občas takový zmar nadějí, kdy máme pocit, že je všemu konec? - Nemáme už někdy ani sílu jít se dotknout s vírou alespoň Ježíšova roucha? --- Ale i pro každého z nás existuje naděje; podobně jako měla žena z davu; jak měl i Jairos... Vždyť sám Kristus dodává sílu a odvahu: Neboj se, jen věř! - Jen popojdi ještě kousek k němu, neotáčej se a neodcházej... Protože, když On vejde do komůrky tvého srdce (kde možná něco krásného již zemřelo; kde pro tvé okolí pohasla již naděje); můžeš i ty vírou prožít zázrak „Talitha kum“...  

• Jn 11,1-45 

Evangelista Jan zaznamenal událost vzkříšení Lazara jako Ježíšovo poslední a významné znamení. - Znamení čeho: Že má moc? Že dokáže, co nikdo předtím nedokázal? To jistě také. Ale nám především vypovídá o jednom: že vzkříšení a život nejsou žádnou vzdálenou nadějí, ale že už jsou tady v osobě Ježíše Krista... - V příběhu vystupují hlavní postavy: jistý Lazar – „ten, kterého Pán má rád“; a Marie – „ta, která pomazala Pána olejem“; a Marta - jejich sestra... Dále Jan velmi přesně popisuje, kdo kde je a kam jde: Marta chvátala Ježíšovi naproti; Marie zůstala v domě; židé byli s ní v domě; Marta odešla a zavolala Marii; Marie došla tam, kde byl Ježíš; všichni přišli k hrobu... - V rozhovoru Ježíše a Marty padají mocná slova – slova, která jsou tím, co doopravdy i vyjadřují: „Já jsem vzkříšení a život.“ Ježíš pak pokračuje: „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ Touto větou dává slovům smrt a život nový smysl. Ži-vot již více neznamená jenom existovat na zemi a nebýt pohřben - ale být ve společenství s Ježíšem... A smrt již neznamená ležet v rakvi, ale mrtví je již ten, kdo se hříchem odvrátí od Boha... - Lazar je již několik dní v hrobě. - Skutečný hrob, u kterého je potřeba plakat, však není místo odkud vyšel Lazar; a smrt, nad kterou je třeba naříkat, není smrt Lazarova. - Kéž bychom i my každý slyšeli: „Pojď ven!“ Ano, Ježíš nás laskavě volá z hrobu: soužení, beznaděje, různých strachů, opakujících se hříchů... „Pojď ven!“ - Ale možná se nám někdy nechce, protože jsme to, co nás trápí; co v nás hnije - přivalili kamenem... - V rozhoru s Martou se ptá Ježíš: „Věříš tomu?“ - Těmito slovy nám dává Ježíš do ruky klíč ke dveřím, které vedou z našich hrobů. Tím, že věříme Ježíšovi; otevíráme se životu... - Všimněme si ještě jednu věc: Mnohem víc než Lazar můžou být v hrobě ti, kdo jsou zdánlivě v domě. Například z těch, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, když přišli k hrobu – uvěřili. Ale byli i tací, kteří nechtěli uvěřit, a odešli si stěžovat k farizejům…(viz Jn 11,46)! Ano, toto je mnohem horší hrob než hrob Lazarův! Doopravdy smutný a zapáchající hrob nemusí být jen někde za městem. Ve skutečném hrobě je ten, kdo si zacpává uši před pozváním: „Mistr je tu a volá tě!“ Už zapáchá však ten, kdo odmítá jít naproti Ježíšovi a místo toho jde opačným směrem. Kdo však poslechne a jako Marie klesne Ježíšovi k nohám, pro toho se každé místo, kde se nachází (třeba i hrob), stane se místem, kde uvidí Boží slávu, neboť: Mistr je tu!

• Jn 9,1-4 

Na dnešní den se hodí známá věta z knihy Malý princ: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, to oči nevidí.“ - Ježíš se předchozí neděli v rozhovoru se Samaritánkou prezentuje jako "pramen živé vody", dnes při uzdravení slepého jako "světlo světa" a budoucí neděli při vzkříšení Lazara jako "vzkříšení a život". V prvním čtení jsme slyšeli, že Bůh Bible je Bůh vidoucí. Nedívá se jako člověk, který soudí podle zdání, Hospodin vidí do srdce. - List Efezanům nás vybízí, abychom „žili jako děti světla“. - V evangeliu je také řeč o vidění. Ježíš vidí slepého od narození, kterému otevře oči. Dává se mu poznat jako Světlo světa. Slepý je prototypem člověka, který je přirozeně slepý, než se naučí věřit Bohu. Člověk má být uzdraven nejenom od vnější slepoty, ale zejména od slepoty svého srdce. Každý, kdo žije ve světle, v Božím světle, koná Boží skutky, protože jej osvěcuje Kristus... Můžeme namítnout: My nejsme slepý, nás se tedy evangelium netýká. Zamysleme se však, jestli nepotřebujeme někdy i my uzdravení. Pomůžeme si obrazy: a) Slepý nejsem, ale krátkozraký. - Vidím jenom to, co leží přímo přede mnou, problémy, které se mě bezprostředně dotýkají, detailů si nevšímám... b) Slepý nejsem, ale dalekozraký. - Vidím do dáli. Angažuji se pro Srí Lanku a Indonésii, Kubu a Jižní Ameriku... Jenom to, co se děje před mým prahem, ve své dalekozrakosti nevidím: trudnomyslnou kolegyni, dřez plný špinavého nádobí, přeplněný koš,... Milovat vzdálené je mi lehčí než milovat bližní... c) Slepý nejsem, ale šilhám. - Uchází mi jedno očko na materiální hodnoty. Pokukuji po těch, co se mají lépe než já, jsou oblíbení, co lépe vypadají a nemají žádné pupínky, co lépe skládají zkoušky a bez problémů navazují kontakty... d) Slepý nejsem, jenom barvoslepý. - Často vidím všechno černě, anebo jednobarevně, všechno si idealizuji, na vše se stěžuji, nechci vidět žádné problémy ani tam, kde opravdu jsou... e) Slepý nejsem, ale nosím brýle. Mám různé, pro každou příležitost jiné, které mohou nahradit masku. Jedny s kterými vypadám intelektuálně, s jinými důležitě, nebo sluneční a zrcadlové (aby nikdo do mně neviděl). Mám ještě plno dalších brýlí v arzenálu: stranické, církevní, rodinné, cizinecké, brýle, přes které se dívám na muže nebo ženy, brýle mých předsudků... Slepec uzdravený ze své slepoty postupně poznává, kdo je Ježíš: člověk, prorok, Syn člověka a Pán. Jeho víra roste a prohlubuje se, padnutím na kolena jej vyznává jako Mesiáše. Prosme tedy, aby Pán i nám otevřel oči, abychom chápali temnotu a prázdnotu života bez něj, abychom viděli velikost jeho lásky, kterou nám dává, velikost uzdravení, které přinesl a přináší do našich životů... Najděme odvahu padnout před ním na kolena, přijmout jej (znovu) jako Pána svého života a otevřít se světlu, kterým je on sám...

• Jn 4,5-42 

Dnešní čtení spojuje motiv žízně a vody k jejímu uhašení. Tak jako žízní Izraelité na poušti, žízní i obyvatelé Samařska, kteří chodí pro vodu k Jakubově studni... - Galilea je až za Samařskem, ležícím severně od Jeruzaléma. Ježíš se vrací do Galiee, protože farizeové v Jeruzalému se ho chtějí zmocnit a zabít ho. Chtěl se proto vrátit zpět a zvolil k tomu přímou cestu právě přes Samaří. Zbožní Židé se této cestě vyhýbali, protože vztahy mezi nimi a Samařany, které pokládali za heretiky, nebyly právě nejlepší. Původ tohoto rozkolu sahá až do babylonského zajetí. Asyrská okupační moc sem přesídlila cizí národy a právě pro svoje smíšení s nimi byli Samařané považováni za nečistý národ... - V evangeliu čteme příběh o setkání Ježíše se samařskou ženou. Vidíme tedy, že Kristus překonává onen zažitý židovský předsudek a využívá tohoto setkání nejen ke hlásání radostné zvěsti Samařanům, ale také k našemu poučení. Ale všimněme si blíž poselství, které Ježíš prostřednictvím té ženy pře-dává nejen jejím spoluobčanům, ale i nám. Nejenže nedává najevo žádnou povýšenost, ale dokonce ženu prosí, aby mu dala napít. - Jestliže Boží Syn něco od člověka žádá, je to vždy proto, aby mu sám mohl věnovat daleko větší dar. Po ničem jiném netouží Pán Ježíš víc, než abychom my toužili po něm; abychom toužili po Bohu, po zdroji živé vody - života věčného... - Nikdy jindy se Ježíš tak otevřeně před Židy nepřihlašuje ke svému mesiášství jako zde, před touto samařskou ženou. Právě na tomto místě chce zjevit plnou pravdu o Bohu Otci, který posílá svého Syna, aby přinesl světu živou vodu Boží lásky a odpuštění. - Ježíšův dlouhý a trpělivý rozhovor přináší své plody. Při setkání s Bohem žena nakonec veřejně přiznává své hříchy; pochopí, co Pán nabízí, a uvěří v něho. V ten moment si to nemůže nechat pro sebe a běží to oznámit ostatním... A tak dochází k paradoxu: V jeho domovině, v Galileji, Pána vyhnali, dokonce jej chtěli shodit ze skály; v Jeruzaléme ho chtějí zabít; a zde město jeho nepřátel jej prosí, aby zůstal... - Tak jako přírodní voda je nezbytně nutná k fyzickému životu, tak i pramen, který nám nabízí Kristus, je potřebný k dosažení našeho duchovního cíle a tím je věčný život v radosti. Jak snadno se stává, že se na tuto skutečnost zapomíná. Člověk zjišťuje, že se dá docela dobře žít i bez napojení na božský zdroj duchovního občerstvení. Jenomže celý život pak žízní po štěstí, které mu nic stvořeného nemůže přinést... V tomto smyslu i postní doba může být dobou radostné zbožnosti a horlivé lásky; znamením, že také my jsme uvěřili a víme, že Ježíš je skutečně Spasitelem světa, který nám nabízí vodu do života věčného...

•  
• Mt 17,1-9

Chceme-li dobře pochopit význam a smysl Ježíšova proměnění před třemi učedníky na hoře Tábor, musíme se vrátit v Matoušově evangeliu do předcházející 16. kapitoly. Šimon Petr vyznává: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého." (Mt 16,16b) Na toto vyznání dostává Petr od Pána příslib, že se stane skálou jeho církve a obdrží klíče od nebeského království. Vzápětí Pán nařizuje učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Nenastal totiž ještě čas veřejného prohlášení a je třeba předejít špatnému pochopení mesiášské role. Důležité je, že od této chvíle začíná Ježíš apoštolům ukazovat, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět; dokonce že musí být zabit a třetího dne vstane z mrtvých (srov. Mt 16,21)... Nejbližšími spolupracovníky Ježíše byli apoštolové. Byli s ním přece už tři roky: poslouchali jeho kázání; putovali s ním od města k městu; stolovali a často hovořili s ním... Mysleli si, že o Ježíšovi vědí všechno - a ona to nebyla pravda. Apoštolové se dali oklamat povrchním dojmem pramenícím ze zvyku. Ano, apoštolové žili velmi blízko Krista, ale přitom skoro nic nepochopili. Proto vzal Pán tři přední apoštoly na den a noc ze všedních kolejí do samoty hory Tábor, kde se Petr, Jakub a Jan stávají svědky a přímými účastníky Ježíšova oslavení. Budou těmi, kteří potvrdí skutečnost Ježíšova božství nejen ostatním spoluapoštolům, ale všem Ježíšovým učedníkům, ano, i všem, kterým kdy později budou kázat a o Ježíšovi vyprávět... I my ve svém životě potřebujeme prožít podivuhodný zážitek Boží velikosti a blízkosti, tak jako Petr, Jakub a Jan. Abychom mohli něco takového zažít, musíme se nejdříve spolu s Pánem odebrat tzv. „na horu“, kde je nám Pán blíže než v údolí, než v mlze všedního dne... Tou horou, kde dochází k setkání Boha a člověka, je Eucharistie, Boží slovo anebo i naše nitro... K dobře prožívanému duchovnímu životu patří také chvíle samoty, soustředění a modlitby. Člověk potřebuje jako Ježíš sám stát před Bohem, odložit všechno, co jej zaměstnává, děkovat a nabrat sílu. Postní doba je vhodným časem obrácení se k Bohu v tichosti a v soustředění. - Kéž v postní době nalézáme více času, abychom byli více s Ježíšem v pravém pokoji a Boží přítomnosti, a zažili ten pocit, který vyjádřil apoštol Petr: "Pane, je nám tady dobře."

• Mt 4,1-11

První čtení z knihy Genesis a druhé čtení z listu sv. Pavla Římanům nám odhalují, že s naším světem není něco v pořádku; že do světa vnikl hřích... Zvykli jsme si nevěřit jiným; že ve světě je mnoho zla; že lidi umí druhým ubližovat… Ano, hřích je něco reálné; něco na co jsme si už sice zvykli, ale přece uznáváme, že nás zaskočí: především když jsme my ti, kteří byli okradeni, pomluvení, poníženi,… - tehdy plně chápeme, že zlo by nemělo v tomto světě existovat. Pokud toto všechno poznáváme, pokud alespoň vírou vidíme jiný lepší svět - Boží svět, uvědomujeme si, že musíme něco udělat k nápravě poměrů. Ježíš nám dává příklad, že „to něco k nápravě“ je půst. Ježíš však nemyslí pouze půst od jídla, ale především půst vnitřní, tedy obrácení... Máme tedy činit pokání a začít každý od sebe… - Co říkají o půstě staří církevní učitelé? Sv.Bazil postní praxi komentuje: „Protože jsme se nepostili byli jsme vyhnáni z ráje. Proto se budeme postit, abychom znovu do ráje vstoupili.“ - Sv.Jan Zlatoústý říká: „Půst těla je pokrm pro duši. Není možné, aby oheň hořel ve vodě. Není možné pokání bez půstu.“ - Snad nejvýstižnější výrok, který zahrnuje všechny oblasti, kde půst blahodárně působí, pochází od sv. Atanáše: „Pohleď na to, co způsobuje půst! Uzdravuje nemoci, tlumí tělesné žádosti, zahání zlé duchy, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a postupně člověka přivádí před Boží trůn. Velkou silou je půst a vede člověka k velkým úspěchům.“ - Tělesný půst musí být doprovázen postem ducha, tedy vnitřním obrácením. O tom mluvil Ježíš v dnešním evangeliu, že základem lidského života není pozemský chléb, ale především Slovo živého Boha… - „Proti žádosti těla - říká sv.Augustin - je půst; proti žádosti očí almužna; a proti pýše života modlitba.“ Možná si řekneme, co zmůže můj půst proti zlobě celého světa? Na počátku světové zkázy stojí jeden člověk - Adam, jak říká sv. Pavel v listě Římanům: „Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt; tak skrze Ježíše Krista přišlo celému lidstvu ospravedlnění…“ A tak se i každý z nás může půstem přiblížit více k Ježíši a začít měnit se, aby se tímto nenápadným způsobem měnil i celý svět….

• Joel 2,12-18

Dnešním dnem vstupujeme do doby, která nás má připravit na svátky našeho vykoupení. Je to doba, která je nám dána k našemu obrácení. Jak bychom měli tento čas naplnit, aby byl pro nás časem co nejvíce požehnaným? Papež František odpovídá: „Dej svůj život v sázku! Ber dnes život tak, jak přichází, a prokazuj dobro druhým lidem. Bůh tě volá k tomu, abys přinášel plody! Bůh tě volá, abys předával život. Bůh tě volá, abys vytvářel naději. Bůh tě volá, abys přijal milosrdenství a dával ho. Bůh tě volá, abys byl šťastný...“ Co mám dělat, a to nejen v postním období, abych byl šťastný? • Konej dobro - ale neptej se, co ti to přinese. Vždyť jaký smysl má se ptát, co ti to přinese, a neptat se, co to přinese druhému? • Konej dobro - ale neptej se, jestli je ten, kterému pomáháš, hoden tvé pomoci. Tak znehodnocuješ dobro, které konáš. • Konej dobro - ale ne, aby všichni viděli, jaký dokážeš být nezištný. Jak můžeš být nezištný, když ti tolik záleží na sobě? • Konej dobro - ale neříkej: Škoda, že si toho nikdo nevšiml. Je Bůh pro tebe "nikdo"? • Konej dobro - ale ne proto, aby tě chválili. A když tě někdo chválí, tak hleď, aby v tvém srdci nerostl plevel pýchy. • Konej dobro - ale nečekej na dík. A když ti děkují, tak buď vděčný. • Konej dobro - ale nečekej na odměnu. Neboť jak chceš jinak pozorovat, že jsi již hodně odměněn skrze to, že jsi mohl udělat dobro? Proč to tedy máme všechno dělat? Odpovědí je první čtení: „Obraťte se ke mně celým svým srdcem…, neboť (Bůh) je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky…“

• MT 6 24-34

Slova Ježíše o tom, že se nemáme starat o to: co budeme jíst; co budeme pít; co si oblékneme; co nás čeká zítra...- znějí na první poslech jako odmítnutí jakýchkoli pozemských radostí. - Pán Ježíš věděl, že i ti, přestože uvěří jeho učení, budou často v nouzi. Věděl, že i věřící člověk se bude potýkat se starostí o jídlo, anebo o životní minimum... Pán Ježíš to všechno ví, a přeci nás povzbuzuje: "nesejí, ani něžnou, ani neshromažďují do stodol, a váš nebeský Otec je živí"... Ano, jídlo i oblečení potřebujeme k životu, ale jsou to jen prostředky a ne cíl... Abychom byli opravdu šťastní; šťastní nejen chvilkově - Ježíš naše touhy podmiňuje větou: "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno...". Podmínkou tedy zůstává: "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost..." - V čem je smysl tohoto požadavku? – Minulou neděli jsme slyšeli jeden z konkrétních návrhů: tedy řetěz zla přetrhnout dobrem; urážku odpuštěním,... - V osobě Ježíše Krista se k nám přiblížil Bůh a jeho království, království lásky.... Přiblížil se proto, aby pronikl člověka a svět láskou a spravedlností. Pokud tedy chceme, aby se boží království šířilo, musíme i my šířit lásku. Proto i my – každý z nás jsme povoláni k spolupráci s Bohem. I my můžeme do svého prostředí vnášet Ježíšovo učení. Můžeme se každý den učit postupně vidět ve všech lidech bratry a sestry; můžeme si je vážit a pomáhat jim... Můžeme se těšit z dobra jiného, vždyť všechny dobrá, které nám Bůh dal, jsou určeny pro všechny... Radost jiných bude pak i naší radostí; jejich vítězství i našim vítězstvím; a jejich bolest i naší... Takto, krůček za krůčkem budeme vnitřně růst a pak i šířit Boží království a jeho spravedlnost... Ať se tedy každý z nás usiluje o budování Božího království tam, kde žije. Ať zákon lásky a spravedlnosti dominuje v našich rodinách, školách a pracovištích... Podporujme všechny společenské aktivity, které prosazují myšlenky Božího království. Volme do různých společenských funkcí lidí spravedlivé a statečné. Jen takto pomůžeme budovat svět lepší a spravedlivější. Jen takto se staneme spolupracovníky Boha, který chce dát všem lidem, co potřebují pro svůj život...

• Mt 24,37-44

Úryvek z knihy proroka Izaiáše ukazuje na horu s Hospodinovým domem, která bude stát nad vrcholky hor, vyvýšena nad pahorky... - Hora je symbolem moci, slávy, nedobytnosti a výlučnosti... Hora není pro každého. Na hoře nemůže nikdy stát velkoměsto, protože vrchol hory bývá nevelký a cesta k němu nepohodlná... Smysl hory je však v Hospodinově domě, proto je cílem cesty národů. - Na začátku adventní doby stojíme před takovou horou. Advent můžeme chápat v různých rovinách. Adventem můžeme nazvat nejen dobu, kterou v liturgickém roce každoročně prožíváme před Vánocemi; adventem je také náš život, protože na jeho konci je setkání s Kristem; adventem je rovněž historie celého lidského rodu, která jednou vyústí do věčnosti...; advent je cesta - abychom měli chuť cestovat, musíme mít cíl. Ten, kdo nemá cíl, je jen vandrákem... Čím je cíl hodnotnější, tím je na "vyšší hoře" a tím je také cesta k němu obtížnější. - Uvažujeme-li o cestách adventu, vidíme na hoře Boha - cíl nejvzácnější. Proto se nemůžeme divit, že cesta na tuto horu je tak strmá a obtížná... Ta cesta má být naším celoživotním povoláním. Odměnou na cestě je na jednu stranu nadhled, který nám umožňuje nahlížet na svůj život i svět z vyšší perspektivy a který je zdrojem naší naděje a optimismu; na straně druhé je to pohled na cíl, jenž je také odměnou... Ten, po němž toužíme – přichází, abychom my přicházeli k Němu... V evangeliu nám Ježíš dává k zamyšlení: Kdyby věděl hospodář, kdy přijde zloděj, jistě by bděl... – ale kdybychom věděli, ve který den přijde Pán, bděli bychom? Nebo bychom si říkali: „Než přijde, mám ještě čas...?“ - Člověk bdí buď kvůli věcem, kterých se moc bojí; nebo kvůli věcem, které moc miluje. Věci, které jsou mu lhostejné, jej ze spánku neruší... Bdí tedy buď ze strachu nebo z lásky. Zloděj patří do první kategorie. Do které kategorie pro mne patří Ježíš? - Bdění z lásky je jiné. Kdo miluje, bdí – bez ohledu na to, jestli zná nebo nezná den, či hodinu. Rozdíl spočívá v lásce. Přesně tak, jako v případě dvou lidí, kteří dělají to samé: Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě budou mlít na mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána – proč, když oba dělají to samé? Rozdíl není v tom, co dělají; ale rozdíl spočívá v lásce... Někdy se jeví duchovní život jako dřina, aniž bychom viděli výsledek. Podívejme se dnes, po jakých horách se ve svém každodenním životě potulujeme. Kolik síly, času a umu věnujeme malým kopečkům s přízemními cíli! Ať nám adventní doba připomene, na kterou horu je třeba vystupovat a který cíl je hoden velikosti nesmrtelné duše člověka ...

• Ježíš, Dobrý pastýř - Jn 10,27-30

Být nazván „ovcí či beranem“ není dnes vůbec nic lichotivého. Tato slova se dají lehce nepochopit, vnímat jako urážka. I výraz „být někým pasen“ je výraz pejorativní, ale být někým "rozvíjen" je "in"... Pastýř je slovo zastaralé, "koučing" je módní slovo. Je to nový typ přístupu k lidem, jejich vedení a řízení. Systematické koučování je mimořádně efektivní způsob vedení lidí směrem k jejich profesnímu i lidskému rozvoji a růstu. V tomto procesu jsou koučové vnímáni jako spolupracovníci, průvodci, důvěrníci... Pracují s jedinci tak, že je navigují, dávají podporu a povzbuzení. Kouč klientovi neradí, ale spíše pozitivně motivují. - Je Ježíš takovým koučem? - Mnozí se určitě spokojíme se slovem pastýř, ale komu by se zdálo zastaralé, může si Ježíše představit také jako kouče, který o nás pečuje. Ale on je mnohem víc. Kouč za své klienty nepokládá život. Ježíš to učinil. Ještě jiné rozdíly tady jsou: Kouč ze svých klientů žije; Ježíš se pro své bratry a sestry dává... A Ježíš není jenom moudrý člověk, ale je také Bůh. - Ježíš, když dnes říká, že: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou”, tak je v tom jasně vyjádřeno, že Ježíš nás chce přes celý náš život doprovázet a to až do plnosti štěstí... - Proč má Ježíš takovéto ambice? - Odpověď není těžká: miluje nás, pozná nás a chce nás chránit. Toto všechno dokazoval po celou dobu svého pozemského života. Miloval každého člověka, s kterým se setkal. Ježíš i každého důvěrně poznal. Poznal člověka lépe, jako se pozná on sám. Ježíš o každém věděl, co právě potřebuje nejvíce, aby jeho život byl šťastný. Dělal vše ne pro vlastní prospěch, ale pro dobro lidstva i každého jednotlivce... Toto všechno mu dávalo právo, aby lidi vedl. A to mu dává právo, aby vedl i nás.
Pokud člověk hledá svou vlastní životní cestu a nechce v experimentech selhat, měli bychom přijmout Ježíšův  koučing, jeho laskavé a milosrdné doprovázení... V obrazu Dobrého pastýře se nám otvírá bezpečná cesta pro šťastný a plnohodnotný život. Ježíš jako Dobrý pastýř nás živí. Jako kouč nás doprovází, vede, ba navíc bere na ramena, abychom dosáhli trvale svého cíle a věčné blaženosti...

• Jsme milovaní - Jn 13,31-35

Navzájem si dáváme různé rady nebo někomu něco přikazujeme; ale na druhé straně, často sami rady jiných nepřijímáme a přikázání o to víc... – Ježíš dnes říká: „Jak jsem já miloval vás, tak i vy se milujte navzájem.“  Těžká  to věc! Tato výzva neznamená pouze „úcta“, „tolerance“, „přijetí“,  nebo „laskavost“... Ale to, co je skutečným obsahem Ježíšově výzvy, je Božská láska-agape, tedy láska bez podmínek... - Jak napodobit a žít to, k čemu jsme sice stvoření, ale často to mezi námi nefunguje? Přece jen o tom má smysl mluvit, protože je naděje, že slova otevřou srdce, zažehnou jiskru Božího agape (lásky nepodmíněné, nezištné)... Tak především „milovat jako Kristus“ neznamená množit co nejvíc skutků. Nežádá se totiž kvantita, ale kvalita. - Milovat druhého jako Kristus znamená paradoxně nejprve přijmout, že Kristus právě mne (a ne jen ty druhé kolem mne) má rád, přijímá mě. - Že právě kvůli mně dal svůj život (ne jen čas, anebo peníze). Vždyť jeho láska je tak veliká, že i kdyby nebyl žádný jiný člověk, tak jen kvůli mně, jen kvůli mně by podstoupil celou tu Kalvárii... – Kristus mi vždy znova a znova odpouští, pokud ho o to prosím... A čím víc chápu tuto Ježíšovu „vydanost“ (ne ve prospěch nějaké neosobní masy, ale pro mne); čím víc se nechávám prostoupit vědomím, že jsem milovaný (a ne opovrhovaný), pak tím víc jsem i schopný se dávat druhým. Nikdo totiž nedá, co nemá... Milovat jako Ježíš znamená mít druhé rád stejnou kvalitou lásky jako Ježíš. Není tedy důležitá kvantita (skutků), ale kvalita, tedy nezištnost daru lásky...
„Jak jsem já miloval vás, tak i vy se milujte navzájem.“  - Velice krátce a dobře se to řekne, ale není to vůbec jednoduché se tak vždy chovat, zvláště když ten druhý je takovýonaký... Kristus to jistě věděl velice dobře, že se nám vždy nebude dařit, a tak nám toto přikázání dává jako tu nejpodrobnější "mapu" pro naši životní cestu. Buďme za lásku vděční a nechme se proniknout jeho láskou, abychom dokázali lásku předávat všem a všemu kolem nás, vždyť nebe začíná již tady a teď...
 

• Jít za Kristem - Lk 9,18-24

Učedníci chodili s Ježíšem a věřili, že je skutečným Mesiášem, kterého očekávaly celé generace. A on se přesto ptá: "Za koho mne pokládáte?" - Tuto otázku nedává jen apoštolům, ale dává ji každému z nás. - Ježíš neprotestuje, že ho Petr nazývá Mesiášem, a tedy zachráncem. Ježíš však hned pokračuje a mluví o svém utrpení, ba i o smrti... Není to pro nás milá písnička, tím spíš, že hned je připojena výzva, abychom ho v tom následovali: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě.“ - Člověk se domnívá, že se stal středem světa, že je sám pánem všeho, že mu vše patří a všeho může dosáhnout svou silou... Zapírat se? Ztrácet? Umírat? Jen to ne! - Pak často i my věřící, kteří možná chodíme do kostela odmalička, jako kdybychom říkali: „Vyznávám, že chci jít za tebou, ale jen za tu cenu, že mě to nebude nic stát... Dávám ti všechno, ale jen do té doby, dokud nebudeš ode mne nic chtít... Dávám ti všechno - ale zároveň nechci nic ztratit... Chci jít kamkoli s tebou, ale jen do té doby, dokud se mi to bude líbit... Chci, Pane, konat všechno, co chceš ty - ale jen pokud tvoje vůle bude podle mých představ... Chci jít za tebou - ale jen pokud ty budeš kráčet za mnou... Chci druhým vyznávat, že ty jsi ten jediný Zachránce, ale jen pokud nesklidím výsměch a úšklebky... Stejně jako Petr bych moc rád, abys v mém životě byl ten "úspěšný divotvůrce", se kterým se mi bude všechno dařit - v práci, doma, v osobním životě. Ten, který mě ochrání od nemocí, temnoty a trápení. Ten, který požehná mé rodině... - Matka Tereza, která bude letos svatořečena, jednou řekla: „Všechno, co dělám - modlitby, práce, utrpení - vše je pro Ježíše. Můj život nemá jiný důvod či motivaci. Je to věc, které mnoho lidí nerozumí. Miluji ho v ubohých, a ubohých miluji v něm. On mi dává sílu unést tento život a dělá ho šťastným. To, co dělám, bych mohla dělat bez něj. Ale určitě bych to nemohla dělat po celý život...“ - Nyní je ta pravá chvíle abychom i my začali Ježíše pokládat za svého Mesiáše a Pána. Žijme svůj život jako křesťané a neváhejme s ním nést svůj kříž, vždyť na konci cesty křížové je slavné vzkříšení...

• Pokora - Lk 14,1-14

Kdyby na křižovatce všichni měli přednost, asi by vznikla havárka... Kdyby v orchestru všichni měli mít první housle, nevznikla by nádherná harmonie... Kdyby všichni všude chtěli mít přední místa, pošlapali by se... Ježíš řekl: "Každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." Tímto výrokem navazuje na židovskou tradici, jejíž zlomek nám nabízí církev v prvním čtení z knihy moudrého žida Siracha: "Čím větší jsi, tím více se pokořuj, a najdeš milost před Hospodinem." Co je tedy pokora? - Pokorný člověk, křesťan, stojí před Ježíšem Kristem, protože v jeho záři vidí sebe sama v pravdě... Uvědomuje si, kým je a kým by měl být... Poznává své limity, přiznává, že je někdy velice slabý a potřebuje Ježíšovu pomoc... Opakem pokory je pýcha, nenasytnost a třeba i servilnost, protože je to falešná pokora, která používá nástroj „ohnutých zad a skryté nenávisti“... Vědomí vlastních limitů tváří v tvář Ježíši Kristu však nemá vést k sebeponižování, ale k obrácení a ke skutkům milosrdenství... Tak i svatá Kateřina Sienská vyznává: "Pane, stvořil jsi nás nedokonalé proto, abychom se vzájemně potřebovali..." - "Škola ctností, říká Špidlík, je jako stavba domu nebo růst stromu. Nestačí jenom mířit do výšky. Čím vyšší dům stavíme, tím hlubší musíme kopat základy. Čím výše se má pnout koruna dovrchu, tím hlouběji musí strom zapustit kořeny do země. Základem a kořenem dokonalosti je tedy pokora..." - Pokora a skromnost je vlastnost velkých lidí. Cesta k dokonalosti je cestou k větší jednoduchosti a ryzosti a nikdo není dobrý, není-li zároveň pokorný podle Ježíšova příkladu... Kdo chce být velkým, ať se stane malým. Kdo chce být prvním, ať je posledním. Kdo se ponižuje, bude povýšen... - Kdo chce mít hodnotu, musí na sobě pracovat. Časem všechno vyjde najevo. Co je na povrchu, se odplaví, co je lehké, odvane. Ale co je v hloubce, zůstává v hloubce. Proto přijmu vše - být první a třeba i poslední, mít místo vzadu i vepředu... Sílu k tomu mi dá Pán Ježíš, který je pravda i láska.... - Touha po prvním místě, po cti a uznání je už v nás lidech odjakživa. Chci-li však být velký, uznávaný, a snad i první - musím na to mít. Ne tak, jak to vidím já anebo svět, ale jak to myslí Bůh...

• Životní poslání - Lk 14,25-33

Divný to Ježíšův přístup: místo aby pochválil davy, že ho následují; místo aby jim přislíbil hojnou odměnu; vyjadřuje nespokojenost: nestačí ho následovat, je třeba udělat víc... Ti lidé chtěli následovat Krista (a skutečně ho i následovali), ale byli jen – řekneme, na poloviční cestě... Udělali jen první počáteční krok: nechali se možná přitáhnout Ježíšovou osobou. Ale to bylo málo... Proto ta dvě podobenství o králi a staviteli věže: tak jako tito dva se museli připravit a uschopnit k dokončení díla, i Kristovi následovníci se musí uschopnit. A tímto uschopněním je osvobození ode všech pout (rodinných, majetkových a egocentrických), která brání člověku při chůzi: jsou mu spíš břemenem, kamínkem v botě, který tlačí a znemožňuje pohodlně kráčet... To však neznamená „zavřít“ se někam do kláštera a mít klid od všeho. Nenechte se zmýlit, vždyť ani cesta povolání žít v klášteře není jednoduchá... Je třeba následovat Krista (a je jedno jestli jsme v klášteře nebo ne) ve všech oblastech svého života, dávat mu přednost před hmotnými věcmi, před rodinou, před sebou samotným... Ano, Ježíšově požadavky mohou být lehké ale i těžké..., ale vždy vyžaduje celého člověka a proto jsou náročné... Náročné na pravdivost; náročné proto, že vyžaduje jednoznačná rozhodnutí... A o tom právě mluví dnešní evangelium. Nepožaduje se v něm, aby měl člověk Ježíše rád a kvůli tomu aby ostatní lidi ze své lásky vyloučil... Požaduje se v něm ale správné pořadí: je třeba mít Ježíše v každém případě na prvém místě - ne proto, že by byl Ježíš Kristus žárlivý, ale proto, že on sám tvoří vstup ke všemu dobrému... A tento požadavek, mít Ježíše na prvém místě, není jen něco teoretického. Není to věc jakéhosi seznamu, který bychom měli někde dobře uložený. Je to věc, která se týká celého směřování našeho života: jestliže má člověk Ježíše na prvém místě, potom se život takového člověka musí odehrávat v Ježíšově stylu. A to je život opravdový, žádná vysněná skutečnost. Patří do něj také bolest i smrt... A to všechno může člověk přijmout právě proto, že jde za Ježíšem (který byl ukřižován a vstal z mrtvých - a kdo i nám slíbil účast na svém vzkříšení a věčném životě v blaženosti...). Je to tvrdá řeč a raději bychom jí unikli? Možná, ale byla by to škoda. Výzva k dobrému zvážení možností, kterou evangelium přináší, když mluví o stavbě věže a o vojenském tažení, není výzvou k vypočítavosti. Je to výzva k realismu: když chci být dobrým člověkem, mám si uvědomit, co všechno to obnáší. A potom toto všechno přijmout a pokusit se realizovat...

• Akční život - Lk 16,1-13

Jak mohl pochválit Pán nepoctivého správce? Že by opravdu účel světil prostředky? - Ten služebník se vlastně ukázal jako předchůdce novodobých tunelářů: nebyl potrestán, ale naopak oceněn... – Nemylme se však, Ježíš nevyzdvihl onoho služebníka pro jeho nepoctivost, ale spíš pro jeho prozíravost... Proč vlastně Ježíš toto podobenství říká? Evangelista Lukáš zasazuje vyprávění do rámce času - času spásy, který se krátí... Vychází ze zjištění, že doba soudu je zde. Jak na ni reagovat? Výmluvami? Sebeospravedlňováním? Nikoliv! - Podobenství říká jasně - je třeba jednat! Ano, v tomto světě...; prostředky tohoto světa...; ale ve prospěch bližních... - Nepoctivý správce je pochválen za to, že jednal. - Jak? Jednal sice jak sám nejlíp uměl; jako dítě tohoto světa... - A co je řečeno na tomto pozadí příběhu nám "synům světla"? Především to, abychom nebyli nečinnými a nic nepodnikajícími lidmi, kteří se buď jen bojí; nebo spoléhají na své minulé zásluhy... Naopak máme být činní, podnikaví - jako děti tohoto světa - ale v jiném duchu. Máme sice užívat věcí tohoto světa, ale jako "věrný správcové"... - "Nespravedlivý mamon", tedy peníze a majetek, tu není proto, aby v něm křesťan utonul; ani proto, aby se ho jen bál... Je tu proto, aby ho užil k dobrému - a to především ve prospěch druhých... Sloužit lze jedině Bohu jako jedinému Pánu, a to v bližních a s pomocí toho, co je nám na této zemi dáno k životu... My žijeme za okamžikem Ježíšova příchodu, tedy v období jeho trvající přítomnosti; i když na jeho druhý příchod na konci časů teprve čekáme... A otázka, jak v tomto soudu obstát, není otázkou určenou jen naší budoucnosti, ale je to otázka platící pro naši přítomnost, vždyť nebe začíná již teď... Ne tedy útěk ze světa, ale správné užívání věcí tohoto světa ve prospěch bližních... – Být křesťanem znamená: obrátit se od pouhého pečování o sebe sama a o své duchovní blaho - k dobropřející lásce; od své "neušpiněnosti" - k nezištnému životu pro druhé - k životu rozdávajícímu... A to i tehdy, pokud necítíme vděk, opětování lásky... Nelze čekat třeba do stáří. Je třeba jednat hned, ne zítra, ale již dnes...

• Lk 16,19-31 

Dnešní Ježíšovo podobenství se týká především ne otázky bohatství, ale vnitřních rozhodnutí. Chce nám říct víc, než jen si posvítit na nafoukaného boháče a odepsat ho s tím, že my jsme přece úplně jiní, že nás se jeho osud netýká... Všimněme si, že boháč je vlastně trestán za to, co neudělal, vždyť se nedopustil žádného trestného činu. Bohatství nepřivedlo bohatého do pekla a chudáka jeho chudoba do nebe... Nikde se nepíše, že boháč byl věřící, ale dá se to předpokládat, vždyť nazývá Abraháma otcem a Abrahám ho na oplátku nazývá synem. Jeden s druhým se zná, ale teď to k ničemu není. - Na zemi byla velká propast mezi boháčem a Lazarem. Propast v srdci boháče, který si mohl Lazara všimnout a pomoct mu. Protože ji nepřešel, rozevřela se nyní na věčnosti. Mezi ním a Lazarem - propast Božího soudu. Lazar kdysi nebyl přizván ke stolu; a boháč teď nemá nic společného se společenstvím ve věčné blaženosti... Protože nepřekročil práh sebe sama, nemohl pak překročit práh propasti, která jej po smrti dělila od místa pravého a skutečného štěstí. Ten člověk zůstal uvězněn ve svém vlastním světě, který se točil kolem jeho vlastního "já": moje pohodlí, moje plány, můj život... Nepřekročil sám sebe, a proto nebyl schopen setkat se s bližním, ale ani s Bohem. Ano, něco se v něm přeci jen pohnulo, vždyť prosil za svých pět bratrů, aby je mohl varovat, ale když je člověk už „na druhé straně“ není možnost konat dobro; ten čas je pro nás pouze zde na zemi... Nemusím čekat až nějaký chudák zaklepe na mé dveře nebo mě bude prosit na ulici... Co udělám? - A co když to je moje poslední příležitost? Co když do rána zemřu a už nic nebudu moci dobrého vykonat? - Tento boháč je pro nás velkým mementem: neuzavřít se do vězení svého domu, do vězení svých plánů. Nenechat se uspat stereotypem zajištěného a fungujícího života. Bůh má daleko lepší plány s naším životem. Jsou to plány, které překračují naše plány tak, jako nebesa převyšují zemi... Nemusíme se stát mystiky, abychom mohli poznat tyto božské plány. Stačí otevřít jeho slovo, Bibli... Zdá se to sice banální věc, ale Boží slovo může změnit náš život ve velkolepé dobrodružství... Nezapomeňme, láska k bližnímu je na pořadu dne - a ten má 24 hodin. Využijme tento drahocenný čas, využijme toho, ať náš den nemine bez jediného dobrého skutku...

• Lk 17,11-19 

Žijeme v technické době. Automatizace pomaly nahrazuje člověka. Výrobci umělé inteligence se předhánějí, kdo udělá dokonalejší stroj s emocemi. Jistě, stroj nebude nikdy opravdovým člověkem; ale na druhé straně člověk může být někdy horší než stroj... - Dnešní evangelní perikopa je velmi zajímavá: Všichni zmínění malomocní přistupovali k Ježíšovi s důvěrou. Všech deset od něho čekalo uzdravení. Ale těch devět Izraelitů to zřejmě bralo jako něco, nač mají nárok, vždyť přeci patří k vyvolenému národu, platí pro ně zaslíbení daná otcům. A jsou-li uzdraveni, pak je podle nich všechno v pořádku, dostali, nač - mysleli - mají nárok. Drsně řečeno: jaképak chválení Boha, když on udělal vlastně to, co (podle nich) byl povinen udělat... Nemáme před sebou postoj nevíry či zatvrzelosti vůči Kristu: tito nemocní se projevili jako zbožní a věřící, proto volali: "Smiluj se nad námi" Tato víra mohla stačit k přijetí uzdravení, ale ne k přijetí plnosti Kristova daru. Všichni projevili důvěru v Krista, ale jen jeden dospěl ke skutečné a hluboké víře. Tito malomocní uvěřili v Krista jako divotvůrce, ale jen jeden překročil tuto povrchní víru a objevil víru hlubší, víru navazující osobní vztah ke Kristu. V tomto evangeliu máme tedy před sebou dva rozdílné přístupy k Bohu: jeden neosobní, druhý osobní. Těch devět se spokojilo s uzdravením, desátý šel dál: ke Kristu. Prvních devět přijalo uzdravení jako "samozřejmost", jen desátý dokázal žasnout nad "nesamozřejmostí" daru a chválit Boha za jeho mocný čin... Tyto dva rozdílné postoje jsou příznačné i pro nás věřící: navenek se všichni projevujeme jako zbožní, všichni se modlíme. Ale jen někteří mají odvahu "jít ke Kristu", vyznávat ho, děkovat mu, navázat s ním osobní vztah. Mnozí se spokojují jen s prosbou o vyřešení palčivých problémů. Ne že bychom neměli prosit, naopak. Ano, až příliš často je Kristus jen nástrojem k vyřešení našich problémů, jakýmsi divotvůrcem, jak tomu bylo i u těch malomocných. Přistupujeme k němu jako k automatu: vhodíme minci (modlitbu) a očekáváme zvolené zboží (vyslyšení prosby). A pak můžeme spokojeně odejít a přijít k automatu znovu, až budeme potřebovat. Takový uživatelský postoj se může vkrádat nejen do naší modlitby, ale i do našeho přístupu ke svátostem: svátosti se mohou stát pouze příležitostí k ukolébání naší "zbožnosti"... Ale Kristus je víc než pouhý automat na vyřešení našich problémů: je to živá osoba, Bůh. A jako živá osoba nabízí víc než pouhé uzdravení. A od nás očekává, že k němu nebudeme přistupovat jako k automatu, ale jako k živé osobě. Očekává, že jeho dary nás přivedou k vděčnosti, ke chvále, k prohloubení našeho vztahu s ním...

• Lk 21,5-19 

Blížíme se k závěru církevního roku. – V prvním čtení jsme slyšeli, že Bůh je vždy věrný; a naše budoucnost závisí od přítomné věrnosti Bohu... V listě Soluňanům zaznívá Pavlova výzva, abychom se neoddávali sladkému nicnedělání, ale horlivě pracovali jak na proměně tohoto světa, tak i na své vlastní spáse... Očekávání konce světa bylo v dějinách vždy živé, a také evangelium se dotýká tohoto tématu. Všimněme si však, jaký postoj k tomu Ježíš zaujímá: nevyvolává paniku, ale na druhé straně nenechává v nevědomosti; a neslibuje ani "procházku růžovým sadem"... Jeho přístup je realistický, předkládá budoucnost "na rovinu", ale zároveň posiluje důvěru učedníků: žádné katastrofy, války či pronásledování nebudou mít poslední slovo. Tím silnějším bude nakonec Bůh... Ano, nejrůznější zprávy o katastrofách či hrozbách mohou křesťana vykolejit. Když se totiž hroutí všechny naše životní jistoty, snadno se může hroutit i jistota v Boha: kde je náš Spasitel? Jsme mu lhostejní? Snadno se může vkrádat pocit: Bůh nás opustil, ponechal nás napospas zlému osudu.... „Ale - jak říká Ježíš – ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši“. Někdy však člověk upadá do opačné krajnosti, do pokušení vidět tento svět jako zcela propadlý zlu a tedy zkáze, katastrofálnímu konci. Svět se mu pak jeví jako něco, co lze opustit, nebrat na vědomí a čekat už jen na svět "onen".... Běda však těm, kteří uvízli v minulosti: ať už si ji idealizují, nebo se dusí výčitkami bez odpuštění... Běda těm, kterým přítomný okamžik uniká kvůli bu-doucnosti - ať už idealisticky vysněné, nebo obávané... Běda těm, kteří prožívají přítomnost bez perspektivy času - jakoby nebylo minulosti; jakoby neměla následovat budoucnost... Musíme být nohami pevně na zemi, ale duší v Bohu. Musíme také si uvědomit, že ačkoli naše generace postupuje v rozvoji vědy a techniky nebývalým tempem; máme takové možnosti, jaké zde nebyly nikdy předtím; přitom všem však drancujeme přírodu, pácháme na ní nevratné škody; zahazujeme miliony let evoluce, jakoby po nás už nemělo nic přijít... Tváří v tvář všem hrozbám; zprávám o apokalyptických hrůzách; strachu z minulosti, přítomnosti či budoucnosti; uprostřed všech nejistot tohoto světa však zůstává jistotou Boží slovo proroka Malachiáše: „Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení“...

• Jn 1,29-34

Jsme na začátku roku, dáváme si různé předsevzetí a chceme stavět svůj život na pevných základech... Také dnešní čtení jsou o tom, tedy že máme svůj život postavit na Bohu. První čtení z proroka Izaiáše nám chce něco říci o velikosti člověka: „Hospodin mi řekl: Jsi mým služebníkem, proslavím se tebou“. Touto větou je vyjádřeno nejhlubší poslání a smysl každého člověka. Člověk zde není proto, aby plnil svou vůli, ale aby hledal a plnil Boží vůli a v tom spočívá naše spása. Máme být Božími služebníky a v tom je ukryta naše skutečná velikost. Sloužit Bohu znamená žít lásku, překonat své sobectví. Člověk není určen sám pro sebe. Hřích je upřednostněním sebe před Bohem. Ovocem takového jednání je smrt. Smrt je porážkou, opakem života věčného. Pokud budeme žít pro sebe - budeme sklízet depresi; ale pokud budeme sloužit Bohu - Lásce, budeme sklízet slávu a plnost života... Člověk byl stvořen, aby byl Božím obrazem, aby se skrze něho z Boží dobroty cosi zjevilo. Sám Bůh chce na člověku ukázat svou slávu. Problém není v tom, že člověk touží po slávě, ale v tom, od koho ji čeká... Člověk je nejvýraznější Boží stopou ve viditelném vesmíru. Tak jako stopy vedou k tomu, kdo je zanechal, tak i člověk má všechno a všechny přivádět k Bohu. Potvrzuje to nakonec i prorok: „Proto tě dám národům jako světlo, aby se má spása rozšířila až do končin země.“ Druhé čtení poukazuje na povolání. Kdo byl Pavel, to víme. A proto nás nepřekvapuje, že sebe sama označuje za „povolaného apoštola Ježíše Krista“., vždyť „apostolos“ znamená poslaný... - Ale kdo byli korintští křesťané, kteří jsou označováni jako "svatí"? Snad elita v tehdejším křesťanství? - Pro většinu křesťanů je svatost něco, co sice u světců právem uznávají, ale co se jich samotných jakoby netýká, s čím nemají nic společného. Často se sice považují za někoho, kdo se sice modlí, chodí do kostela, věří, nedělá snad velké hříchy...; ale svatost - to je něco, co pro něj leží někde vysoko v nedohlednu, v budoucnosti, až nebude mít starosti, až bude mít čas, až děti vyrostou, až bude v penzi, až... Podle dnešního evangelia je však svatost: život podle Božího slova; život s Kristem a pro Krista, tedy tak jako Jan vydal o Kristu svědectví - je i svatost životem prozářeným láskou a tak vydávajícím svědectví... Na Janovo svědectví „o Božím Beránku“ je třeba dát odpověď každodenním svědectvím svého křesťanského života: tedy správně věci ohodnotit, řešit, přijat; vědět pochopit sebe i druhých; odpustit, zapomenout na křivdy, začít znova...